Chovné klece 2

Chovné klece uspořádané do baterie.

Rozhodnutí o typu chovatelského zařízení a materiálu, ze kterého bude vyrobeno, je na každém chovateli, jeho zkušenostech, odvaze rozumně experimentovat a v neposlední řadě i na jeho finančních možnostech. V článku se budeme zaměřovat hlavně na požadavky chovaných ptáků vůči zařízením a pomůckám.

.

Zařízení pro chov ptáků

Základním zařízením pro chov guld jsou klece a voliéry. Rozdíl mezi velkou klecí a malou voliérou, lze určit pouze teoreticky. Někdy se uvádí, že do voliéry, na rozdíl od klece, se mimo chovaných ptáků vejde i chovatel. Klec by měla mít objem od 0,1 do 0,25 m3, ale pochopitelně může mít i víc. Voliéra, byť jen malá by měla mít od 0,3 m3 výše.

Klece

Pro chov guld lze použít několik typů klecí. Nejčastěji jsou používané tzv. bednové klece, kde je jenom přední stěna tvořena mřížkou nebo pletivem a ostatní jsou plné. Lze použít i celodrátěné klece, které ale nebývají v chovech tak časté. V bednových klecích mají ptáci větší klid a pocit bezpečí, ale jsou zde horší světelné podmínky. V celodrátěných klecích jsou lepší světelné podmínky (logicky do nich vstupuje více světelných paprsků), ale ptáci jsou i více rušeni. Při sestavování klecí do baterií ale tato nevýhoda celodrátěných klecí zaniká. Za nejvhodnější lze považovat, při chovu v bateriových stěnách, jakýsi hybrid, kdy strop, dno a zadní čelo jsou plné a boky a přední čelo z pletiva nebo mřížky či z jiných, světlo propouštějících materiálů (dutinkový polykarbonát). Tím je umožněn průchod světla i do klecí vzdálenějších od jeho zdroje (okno, zářivka). Použití materiálů na výrobu klecí (dřevotříska, dřevo, sololit, plast, mřížka, pletivo apod. ) je závislé od názoru a možností chovatele (často i finančních). Za vhodné lze považovat instalování zásuvky na dno, která chovateli usnadní mnoho práce při úklidu. Velikost chovných klecí by měla odpovídat potřebám amadin Gouldové, kdy minimálně optimální (přeloženo nejmenší vyhovující) délka klecí je 50 až 60 cm. Pod tuto délku by se klece neměly konstruovat. I tento prostorově nenáročný druh potřebuje určitou míru pohybu, aby nedocházelo k tloustnutí ptáků. Pochopitelně klece mohou být i větší. Uvedený rozměr je nutné považovat za prostor k chovu, tedy k pohybu a hnízdění, jednoho páru guld. Základním rozměrem je délka. Druhým rozměrem (z pohledu důležitosti) je výška. Měla by představovat něco více, než-li polovinu délky – např. 60 cm délka krát 40 cm výška nebo 70×45 cm. Vzhledem k tomu, že ptáci mohou létat dopředu a nahoru či dolů, je nejméně podstatným rozměrem u bateriových klecí hloubka, i když se udává, jako druhý rozměr v pořadí. Hloubka by se měla pohybovat asi okolo poloviny délky klece a být menší nebo stejná jako výška. U hlubších bednových klecí, navíc postavených do bateriové sestavy, hrozí nedostatečný průnik světla. Asi nejčastější rozměry bývají d. 60×hl. 30×v. 40 cm. To jsou klasické rozměry pro uspořádání do baterií. Zde je největším rozměrem délka. Modernějším systémem je boxové uspořádání klecí. Je podobné, jako u voliér v chovu papoušků. Zde je největším rozměrem hloubka a nejmenším délka (či jinak šířka). Tento způsob výrazně šetří podlahovou plochu. U boxové technologie se konstruují bočnice průhledné (sklo, pletivo, laminát apod.). Tento typ klecí také výrazně zvyšuje únikovou vzdálenost ptáků od manipulačního prostoru chovatele (z 30–40 cm na 60–80 cm). To pochopitelně vede u ptáků k pocitu vyššího bezpečí. Nevýhodou je nesnadná manipulace v těchto klecích, protože do zadní části, kde bývají umístěna hnízda, je horší přístup. To lze řešit, při dostatku místa, chodbou za boxovými klecemi. Může se jednat jak o klece určené k odchovu, tak i pro mimosezónní chov skupin ptáků. Pokud jsou použity jako klece pro odchov, chováme v nich guldy nejčastěji samostatně po jednotlivých párech. Ve větších klecích se můžeme pokusit o společný chov dvou až tří párů, ale pokud se chce chovatel věnovat šlechtění mutací, není chov po více párech tím nejlepším řešením. V mimohnízdním období zde můžeme umístit i větší počet jedinců, zvláště pokud ptáky na tuto periodu držíme oddělené podle pohlaví. Dle velikosti klece ji lze osadit 10 až 20 jedinci. V tomto případě ale chovatel musí počítat s častějším úklidem a také s vyšší úrovní preventivních opatření. Při vyšší koncentraci jedinců v omezeném prostoru se mění „nákazová situace“ a vzrůstá nebezpečí možnosti propuknutí přenosných onemocnění (infekce, invaze apod.). Je tedy nutné udržovat zoohygienická a preventivní opatření na odpovídající úrovni. Jako velmi vhodnou lze označit chovnou technologii, kterou již léta používají např. chovatelé kanárů. Ti realizují odchov v menších klecích a na dobu biologického klidu chovných ptáků a mláďat po odstavu mají připraveny větší klece – tzv. proletovačky. Tento způsob, samozřejmě s jinými, většími rozměry klecí, lze doporučit i v chovu amadin Gouldové. Klecový odchov se ve valné většině případů (alespoň v našich podmínkách) realizuje v uzavřeném prostoru (místnost), často určených pouze pro tento účel. Lze zde relativně jednoduše udržovat stabilnější podmínky a přesnější režim. O osvětlení se postarají žárovky či zářivky (biozářivky). Teplotu je možné regulovat (přitápění, odvětrání). V některých případech může být problematičtější udržení potřebné vlhkosti (panelákové byty v topné sezóně), která by neměla klesnout pod 40 % r. V době odchovů by pak měla být její hodnota 45–50 % r a více. I zde se ale chovatelům daří zajistit určitou stabilitu (odparníky, vysoušeče apod.). Téměř pravidelně opomíjeným ukazatelem mikroklima je ale délka světelného dne. Řada chovatelů svým chovancům, celkem zbytečně, prodlužuje den přisvěcováním na 14 až 16 hodin. Hlavně v periodě biologického klidu je to jednak zbytečné a mnohdy i kontraproduktivní. Delší světelný den znamená i více času na sběr potravy a při omezených pohybových možnostech pak často následnou obezitu. Při celoročním chovu v uzavřeném prostoru by se pak chovatelé měli zamyslet spíše nad způsobem, jak v našich letních měsících (až 16 hodin světla) den zkracovat. Použít lze neprůsvitné závěsy nebo okenní žaluzie. Délku světelného dne, je možné v uzavřeném prostoru regulovat rozhodně lépe, než-li při chovu ve venkovních voliérách. Zvýšenou prašnost prostředí (při chovu většího počtu jedinců), je možné snižovat pomocí vzduchových filtrů. Některé modernější přístroje mají již zabudovaný i regulátor vlhkosti (zvlhčovač nebo vysoušeč). Obecně lze klecový chov v uzavřeném prostoru s možností temperování a dalších, výše požadovaných ukazatelů, považovat za velice dobré řešení.

Vitríny

Jsou to v podstatě klece, jejichž přední stěna nebo její část je tvořena sklem. Jejich výhodou je možnost udržet uvnitř odpovídající mikroklima (teplota, vlhkost), nevýhodou nutnost častého úklidu a také delší adaptace ptáků na průhlednou překážku v podobě skla. Vzrůstá zde také možnost nárazu do čelního skla, a tak se zvyšuje pravděpodobnost úrazu.

Voliéry

Voliéru můžeme, ve své podstatě, definovat jako velkou klec. Lze do ní umístit více párů guld, ale ne vždy je to ku prospěchu věci (viz. chov barevných mutací apod.). Velikost a celkové uspořádání voliéry (nebo voliér) závisí na možnostech chovatele (prostorových, ekonomických a jiných). Využití voliéry je pak závislé na zvolené technologii chovu. Lze je využívat jak k odchovu, tak i k umístění skupin ptáků v době biologického klidu. V zásadě rozeznáváme tři typy voliér: vnitřní, venkovní a kombinované.
Vnitřní voliéry bývají většinou menších rozměrů a používají se k chovu 4 až 10 párů guld nebo k umístění odpovídajícího počtu nehnízdících jedinců či odstavených mláďat. Nemusí to ale být pravidlem. Existuje řada chovů, využívajících např. půdní prostory s větším počtem velkých voliér. Jejich výhodou je stabilní mikroklima, nízká možnost průniku škodné (ale i hmyzu apod.). Vybavení těchto voliér bývá častěji na bázi konifer nebo suchého materiálu (větve, rákos), než-li živých rostlin. Ale i ty zde může chovatel instalovat např. ve velkých květináčích nebo kbelících. Konstrukci vnitřních voliér tvoří nejčastěji dřevo (hranoly, latě apod.) a pletivo. Jedná se o nejjednodušší typ konstrukce, který u vnitřních voliér plně postačuje, protože nejsou vystaveny přímému působení nepříznivých klimatických vlivů.

Venkovní voliéry je možné použít k mimosezónnímu umístění skupin nehnízdících jedinců či odstavených mláďat. Pro odchov guld je považujeme za nevyhovující řešení, protože je zde jen malá nebo vůbec žádná možnost chovatele ovlivňovat jejich klimatické podmínky. Také je zde pravděpodobnější průnik škodné, hmyzu apod. Výhodou je naopak působení přirozeného prostředí, střídání slunečního osvitu s deštěm apod. Nedostatkem je možnost styku chovaných ptáků s volně žijící populací, jejich trusem, peřím, čemuž se prakticky nelze vyhnout. Je na místě zvýšená opatrnost. Alespoň zdroje krmiv a vody zabezpečíme tak, aby nemohlo dojít k jejich kontaminaci volně žijící populací ptáků nebo hlodavci. Konstrukce venkovních voliér bývá dnes již častěji řešena kovem (železo, hliník) nebo v některých případech plasty. Pokud chovatel použije dřevo, je nutné jeho dobré ošetření proti nepříznivým klimatickým vlivům (fermež, barvy, lak apod.). Zahradní voliéry zmiňuji pouze pro úplnost.

Kombinované voliéry jsou v podstatě jakýmsi hybridem obou, již výše zmíněných typů. Jejich větší část tvoří uzavřený, temperovatelný prostor a menší část pak venkovní výlety. Do těch ptáci opravdu pouze vyletují za sluníčkem nebo koupelí v dešti. Nemožnost hnízdění v proletech zabezpečí chovatel tak, že do výletů umístí pouze několik bidélek. Hnízdění a odchov pak proběhne v kryté části. Ta může být osazena zelenými rostlinami (bez, pámelník, zakrslá vrba, chmel apod.), které umístíme do větších kbelíků nebo truhlíků. Je možné použít i suché větve (dub, hrušeň …), jehličnany (borovice) nebo houštiny (např. chrastice, rákos) nebo umělé rostliny. I zde lze vytvořit menší boxové voliéry, podobně jako v chovu papoušků, do kterých umisťujeme 2 až 4 páry guld.

V minulosti byly oblíbené i skleníky nebo ptačí pokoje, od kterých se ale v dnešní době upouští. Tím ale nelze říci, že se nepoužívají nebo používat nedají.
Za nejvhodnější způsob chovu guld považuji klecovou technologii, kterou je možné kombinovat s vnitřními menšími voliérami. Ty nám poslouží k umístění většího počtu nehnízdících ptáků nebo odchovaných mláďat. Hnízdění proběhne v klecích výše uvedených typů, kde umisťujeme samostatné páry a po vyhnízdění ptáky rozdělíme podle pohlaví a umístíme do voliér, kde přepeří a do klecí je umístíme před počátkem hnízdního cyklu. Podobně umisťujeme do voliér odchovaná mláďata. Sníží se tak časová náročnost obsluhy chovu v neproduktivním období. Na druhou stranu se zvyšuje možnost nákazy, ale s tím by si měl zkušenější chovatel umět poradit. Amadina Gouldové, i přes svou domestikaci, zůstává choulostivějším chovancem a proto realizaci chovu v sezónních zahradních voliérách považuji za nevhodné řešení. Gulda je typickým „panelákovým“ chovancem.

text a foto: Michal Vít